si čtvrt hodiny cesty od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za sebou.
V blízkých Malobratřicích žili v té době dva bratři, jejichž jména si už nikdo nepamatuje. Když oba dorostli v muže, zmizeli ze vsi. Brzy se však vypravovalo, že byli v lese spatřeni dva divní muži, jeden druhému podobný jako vejce vejci. Objevili se vždy znenadání a právě tak rychle zmizeli. Byli všude a nikde. Na jednom konci rozsáhlého lesa postrašili ženy lámající suché dříví, že nestačily ani otýpky posbírat. Malou chvilku na to na druhém konci obrali pocestného o všechno, co nesl. Měl-li v nůši něco k jídlu všechno mu vybrali, nůši naložili kamením a hnali ho před sebou, div pod tíží ducha nevypustil.
Na obranu nikdo nepomýšlel. Jen jednou nějaký řezník udeřil jednoho z nich tlustou holí, ale ta mu vyletěla z ruky zlomená na dva kusy. Řezník zlostí hlasitě zaklel, ale jen hrozný chechot, při kterém stydla krev v žilách mu byl odpovědí. Měl co děkovat dobrým nohám, že utekl. Zdráv by byl nevyvázl.
Přepeře tehdy patřily k solecké faře takže i pohřby se hrávaly lesem přes Malobratřice k Solci. Když byla mrtvola vezena k poslednímu odpočinku a pláč příbuzných se ozýval lesním tichem, doprovázeli jej z dálky oba bratři houkáním a pokřikováním. Není divu, že se lidé děsili a utíkali z průvodu. Takové kousky prováděli bratři po celou řadu let.
To těžce nesl rytíř z Radonic, jehož statek stával v Solci. Když i on a jeho čeleď na sobě zažili zlobu obou bratří, umínil si rytíř, že se jich zmocní. Velkými odměnami získal mnoho statných mužů, obklíčil les, oba bratry zajal a spoutané odvedl do Solce. Měli být ještě toho dne zastřeleni. Připoutali je ke stromům a deset myslivců zamířilo pušky na jejich prsa. Ale jaké bylo jejich leknutí! Všechny kule se odrazily, aniž by odsouzencům ublížily. Rytíř tedy poručil, aby spoutaní bratři byli popraveni mečem. Ale ani ten jim neublížil. Diváci se hrůzou rozprchli, bratři přetrhali provazy, jimiž byli spoutáni a zmizeli opět v lese.
Teprve nyní pocítil rytíř celou tíhu jejich msty. Ubližovali jeho lidu kde mohli, až se zdaleka lesu vyhýbal. Od té doby byl les nazýván Peklem a bratři jeho ďábly.
Uplynula řada let. Jednou přišly ženy, sbírající klestí, k malé jeskyni ve skále a nalezly tam oba bratry ležet mrtvé. Zpočátku se domnívaly, že je to opět jeden z jejich četných žertů, ale když se těla nehýbala, odvážily se blíž.
Tu se teprve poznalo, že to byli obyčejní lidé, ale s tak tvrdou a pružnou kůží, že jim žádná zbraň neublížila. Byli pohřbeni ve společném hrobě.
Po mnoha letech byly hroby vykopány. A tu se ukázalo, že jejich kůže v zemi nezetlila, ale byla právě tak zachovalá, jako by byli pochováni včera. Není to dávno, co zemřeli pamětníci, kteří vykopané mrtvoly v solecké kostnici viděli.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji