esu Peklo se lidé z okolí Přepeř vyhýbali i po smrti obou bratří. Říkalo se, že jejich zlé duše sídlí v korunách stromů a zabijí každého, kdo se odváží vstoupit do lesa. Jednou poručil hrabě, jemuž les patřil, aby byla část vykácena. Nikdo se však nechtěl té práce odvážit ani za velikou mzdu. Konečně se našel chudý dřevorubec, kterého k tomu dohnala nesnesitelná bída. Doma nemocná žena, osm hladových krků a kde nic, tu nic. Proto když slyšel o veliké odměně, řekl si: „Požádám hraběte, aby mi vyplatil celou mzdu předem, a pak půjdu. Usmrtí-li mne duchové při práci, dostane aspoň žena a děti tolik, že bude po jejich bídě. Život chudého nemá na světě beztoho cenu.“ Ještě ten den šel k hraběti, ujednal mzdu a chystal se na druhý den do práce.
Ještě se neozval první kohout ve vsi a drvoštěp už byl připraven. Rozloučil se se ženou, políbil spící děti a šel. Byl přesvědčen, že se nevrátí. S pilou přes rameno, sekerou v ruce a trochou jídla v tašce vešel do lesa, právě když začalo svítat. Tiše, jako dřímající, stály stromy. V korunách jim šuměl lehký vánek, jako když si duchové šeptají. Z hloubi lesa občas zahoukala sova, občas vyletěl z křoví vyplašený pták. S poděšeným křikem usedl na větev stromu a hleděl rozespale na rušitele svého spánku.
Chuďas se třásl strachy. Ale co dělat? Peníze již měl. Teď nezbývalo, než se pustit do práce. Nasadil pilu ke kmeni prvního stromu. Pila zasvištěla a její hlas se nesl lesem do dálky. Dřevorubec chvílemi přestal pracovat a naslouchal, ale ani lísteček se nepohnul. První dub se skácel k zemi. Chuďas setřel bohatě krůpěje potu, usedl na kmen, a zhluboka oddychuje, odpočíval po těžké práci. Padl druhý, padl i třetí dub. Vtom uslyšel, že pod pařezem stromu cosi zazvučelo, jako by zvonkem zazvonil. Krve by se v něm nedořezal. Poslouchal opět, ale všude ticho. Chtěl se dát znovu do práce, ale nedalo mu to. Šel k pařezu a hle! Z malé jamky pod vyvráceným kořenem vyčníval starý hrnec a v něm zářily samé dukáty, až oči přecházely. Chvějícíma se rukama vyzvedl nádobu a s úžasem hleděl na to bohatství.
Bylo po bídě. Hrabě se neodvážil na něm poklad žádat. Uznal, že si jej plně zasloužil. Z bývalého chuďase se stal zámožný muž, ale pýcha nikdy neměla v jeho srdci místo. Kde mohl, rád pomáhal a ještě svým vnukům vypravoval, jak si vysloužil poklad v Pekle.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji