dolím Plakánku od Kosti ke Střehomi protéká potok Klenice. Asi v polovině údolí se rozlévá v rybník, pak se přehoupne přes splav a dál bystře teče loukou. V ní, blízko u cesty, je studánka Roubenka. Vypráví se o ní tato pověst.
Mladý pán z Kosti se jednou večer vracel domů z lovu bez kořisti. Jel zvolna, rozmrzelý neúspěchem, když vtom zahlédl stádo laní a mezi nimi krásnou zlatovlasou dívku v bílé říze. Mladík zůstal nejprve v ohromení stát, ale brzy se vzpamatoval a okamžitě si usmyslil, že dívku získá. Popojel tedy blíž a začal na ni mluvit. Ta ale neodpovídala, jen na něj hleděla smutnýma očima. Sesedl z koně a okouzlený krásou neznámé přistupoval stále blíž, ale dívka před ním mlčky ustupovala. Mladík, nevěda si rady, ji tedy prudce uchopil za šaty, až se jeho prudkého pohybu laně ulekly a rozprchly se. Také vyděšená dívka se mladíkovi vytrhla a utíkala pryč. Doběhla k nedaleké studánce a v mžiku v ní zmizela. Marně pátral mladý pán pohledem ve studánce, kterou právě osvítil měsíc. Vytáhl tedy meč a prozkoumával jím dno. Ale kam bodl, tam se provalil proud. Znovu se rozpřáhl, bodl a z rány ve dně vytryskla pramenem jasná krev, rozprostřela se kruhem po hladině a zmizela v okraji studánky. Neznámá síla mu vytrhla meč a vtáhla jej do poslední rány. A tu se z hlubin studánky ozval bolestný vzdech. Mladík se ulekl, a nešťastný výčitkami svědomí, že dívku zahubil, vrátil se domů.
Na setkání s neznámou dívkou ale nemohl stále zapomenout. Často se do těch míst vracel, navštěvoval studánku a doufal, že přece jen přijde záhadné příhodě na kloub. Ale marně. Pouze voda ve studánce stále bublala, jako by se vařila. Po dívce ale neobjevil nejmenší stopu. Na památku nešťastného setkání přikázal alespoň studánku dokola obroubit tesanými kameny.
Ze zoufalství nad ztrátou krásné zlatovlásky potom odešel z hradu a nikdo ho již nespatřil. Prý odešel do cizích zemí, kde vstoupil do vojenské služby a v jedné bitvě tam statečně zahynul.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji