O hradu Kosti

dysi za husitských válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví. Jako hustý mrak se rozložilo Žižkovo vojsko v údolí a sevřelo hrad ze všech stran pevným řetězem stráží, že by ani myš neproklouzla. Po několik neděl zasedal Žižka se svými spolubojovníky za kamenný stůl pod lípou nedaleko hradu v marné naději, že se jeho obránci dobrovolně vzdají. Už i vlastní vojáci reptali na nedostatek jídla, kterého ve vydrancovaném okolí valem ubývalo. Ale kdyby tak věděli, jaké zlé časy nastaly obráncům tam nahoře! I když byly dávky jídla neustále snižovány, byla již všechna skladiště vyjedena a zbyla jen jediná vepřová hlava a soudek vína. Tu bleskla hlavou jednoho vtipného zbrojnoše spásná myšlenka. Navrhl uspořádat naoko velikou slavnost s hostinou. Řinkot nožů o prázdné talíře a hlasité přiťukávání prázdnými poháry zalétávalo s veselým zpěvem hladových bojovníků do Žižkova tábora. Veselí dostoupilo nejvyššího bodu.

Když to viděli husité, začali reptat. Dlouhým obléháním již byli unavení, rozmrzelí a hladoví a na hradě se zatím pořádají veselice. Vření v táboře však propuklo přímo ve vzpouru, když onen chytrý zbrojnoš přistoupil k hradbám a shodil dolů do nepřátelského ležení pečenou kančí hlavu a soudek vína se slovy: „Tu máte a radujte se s námi! My máme potraviny ještě na celé měsíce!“

Druhého dne poručil Žižka troubit k ústupu. Svému hněvu prý ulevil slovy: „Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu.“

Od té doby je prý hrad nazýván Kost a jeho majitel přijal do erbu kančí hlavu. Proč je ve znaku kančí hlava, vysvětluje se ještě jinak.

Jeden z předků Jana ze Šelmberka, Dětříšek Buzivec, měl pověst velkého siláka a hrdiny. Říká se o něm, že jednou chytil v lese za uši divokou svini a živou ji přinesl na hrad. Proto si prý dat svini hlavu na svůj štít. A tento znak přejalo i město Sobotka.


Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji