ecelé dvě hodiny cesty od Vyskře na východ stávala za dávných dob mladějovská tvrz. Byla postavena na jižní straně vsi pod nynějším zámkem, kde potok Žehrovka omýval patu jejích nevysokých hradeb.
V tvrzi sídlil od roku 1403 do roku 1456 vladyka Ctibor se svou ženou a jedinou dcerou Annou. Byl to pán laskavý a k poddaným dobrotivý. Také u okolních rytířů byl oblíbený a vážený pro svoji rozvážlivost.
V té době vládl na Troskách pan Otta z Bergova, rytíř dobrodružné povahy. Ten působil sousedním vladykům častá příkoří a veliké škody.
Se silným oddílem ozbrojenců se jednou vypravil i proti vladykovi Ctiborovi a obklíčil mladějovskou tvrz. Obležení odrazili dvakrát jeho útok, ale naději na záchranu neměli. V tvrzi bylo obránců, co by na prstech spočítal, a tak nebylo jiné vyhlídky, než se vzdát útočníkům na milost a nemilost. Smutně přecházel toho večera rytíř Ctibor o světnici. Měl obavu o svou ženu a dceru. „Co nás zítra čeká“? Kdybych tak mohl vypravit posla na Turnov k županovi,“ přemýšlel nahlas. „Ale komu by se podařilo proniknout silným řetězem oblehatelů?“ Marně ho manželka s dcerou těšily.
Noc zastřela svým černým závojem celý kraj. Vše ztichlo, jen stráže přecházely kolem ohňů a pátraly očima v temnotě, zda se neblíží nepřítel. Tu se rozhodla vladykova dcera Anna, že zachrání rodnou tvrz. Tiše se vytratila ze své komnaty. Na nádvoří vstoupila do tajné chodby pod tvrzí, kterou se dostala až k Žehrovce. Hustá křoví ji zakryla, a tak se jí podařilo proplésti se strážemi a dostat se do lesů. Obava i naděje ji nutily k nadlidskému spěchu a dodávaly jí síly.
Šla již dobrou hodinu, když zpozorovala, že sešla z pravé cesty. Marně bloudila po lese, správný směr nenacházela. V úzkosti si vzpomněla na svou patronku svatou Annu. Padla na kolena a vroucně se k ní modlila. A hle! Z hloubi lesa se v nočním tichu ozval hlas: „Viz keř, dcero má, a doufej!“ Anna pohlédla v tu stranu a viděla mezi věkovitými stromy probleskávat kuželovitý vrch. Na jeho temeni stál keř, prosvětlený jemnou září. Nad ním se vznášela bílá postava a ukazovala jí rukou k severu. Byl to jen okamžik a zjevení zmizelo. Anna vstala a šla naznačeným směrem.
Brzy přišla na velikou paseku, odkud bylo vidět na úpatí vrchu malou ves s tvrzí a kostelíkem. Byla to Vyskeř. Za chvíli již seděla za stolem v útulné jizbě místního vladyky. Pečlivá hospodyně ji pohostila, jak nejlépe uměla.
Anna vypověděla, v jakém nebezpečí se nachází její rodná tvrz, a poprosila vladyku o pomoc. Ten vyslal bez meškání jízdního posla k turnovskému županovi, a než se probudil den, přicválal zpět dobře ozbrojený houfec. Ten se spojil s vladykovými lidmi a společně spěchali na pomoc Mladějovu. A byl také nejvyšší čas. Nepřátelé právě zlézali hradby, když se na ně příchozí vrhli. V řadách oblehatelů nastal divoký zmatek. Za chvíli se dali útočníci na útěk.
Tvrz byla osvobozena a vladyka Ctibor líbal v slzách hodnou a statečnou dceru, děkuje zároveň za pomoc svým přátelům.
Na místě, kde měla zjevení, dala Anna postavit malou kapli, zasvěcenou své patronce. Každoročně k ní putovala za doprovodu zbožných poutníků, kteří přicházeli zblízka i zdáli.
Přešlo mnoho času. Kaplička upadla v zapomenutí. Stála tu opuštěná, smutná, i věžička se rozpadla. Vypravuje se, že věžní zvonek se zřítil za bolestného sténání z vyskeřského vrchu do jedné studně na jižní straně hřbitova. Propadl dnem studánky a odpočívá hluboko v nitru země a jen vyvoleným dává znamení o sobě a o svém žalu.
Jedna žena prý nabírala ze studně vodu brzo poté, kdy se zvonek propadl. Když vytahovala okov, ozval se zvon tak truchlivým a bolestným hlasem, že leknutím pustila okov a v několika dnech nato zemřela. Od té doby se nikdo neodvážil z této studně vodu nabírat. A tak tam je polozasypaná a lidé se jí straní jako zakleté.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji