ako dva památníky zašlé slávy stojí nedaleko sebe v lesích severně od Jičína zříceniny dvou hradů: Bradlec a Kumburk. První stojí na nižší, ale strmé homoli a podobá se z dálky vylomenému zubu. Byl přístupný jen ze strany jižní, kde byl chráněn nejen příkopem napuštěným vodou, ale i nižším kopcem, takže se dal velmi dobře bránit. Odtud má jméno Bradlec. Druhý byl zbudován na vyšším zalesněném vrchu a patřil polohou k nejkrásnějším, ale i nejpevnějším českým hradům. Postaven byl na počátku 14. století a dostal jméno Goldenburg, což naši předkové změnili na Kolmburk a Kumburk.
Bylo tomu dávno. Páni Kumburku a Bradlece opět na sebe pohlíželi ze svých výšin nepřátelsky, ale to nevadilo synu bradleckého pána, aby se zamiloval do sličné panny, jediné dcery kumburského rytíře.
Všemožně se snažil bradlecký pán odvrátit syna od jeho milenky, ale prosby ani hrozby neměly účinku. Tu dozvěděl se rytíř o staré kartářce, ženě čarodějce, pod hradem a dal si ji k sobě zavolat. Neskrblil stříbrem, a tak dosáhl toho, že lakotná žena zaklela dívku v „Bílou paní“. Od té doby stala se Bílá paní strážkyní štěstí na obou hradech. Zpronevěřil-li se některý sluha svému pánu, zjevovala se mu ve snách, hrozila mu tresty, zastrašovala ho a přivodila mu různé nehody. Když se polepšil, dotkla se ho ve spaní liliovou ratolestí, takže na všechny tresty i hrůzy ihned zapomněl a upamatoval se jen na dobré. Tak způsobila, že se nikdo druhu nemstil ani zlého mu nepřál. Každý Bílou paní miloval.
Jen mladý rytíř byl plný zoufalství, když viděl, co potkalo jeho nevěstu. Bloudil po lesích, žaloval bouři a větru svůj bol, ale útěchu nenacházel. Náhodou zabloudil i do chaty kartářky pod hradem a prosil, aby mu poradila, jak osvobodit nešťastnou dívku. Ale bezcitná stařena zůstala tvrdá k jeho prosbám a dodržela svůj slib, že bude mlčet. Teprve když se blížil konec jejího života, zavolala si ho, aby mu prozradila tajemství. Panic vstoupil do chýše, do níž se světlo jen pracně dralo malým okénkem, plným prachu a špíny. Když jeho oči přivykly šeru, spatřil na ohništi kotlík a kolem něj plno lahviček s divnými tekutinami. V pravém rohu ležela na posteli vychrtlá stařena. Orlí nos a vpadlé oči jí dodávaly dravčí podoby. U hlavy jí seděl černý kocour, svítě zelenýma očima, a nad postelí se vznášela síť s obrovským pavoukem. Skuhravým hlasem zvala stařena rytíře k sobě. Nebylo vábno ve světnici čarodějky, ale panic brzy zapomněl na okolí a pilně naslouchal, co mu žena radila. Nyní věděl, že nadešla hodina vysvobození pro jeho nevěstu. Sotva se dočkal noci, aby vykonal, co mu stařena radila.
Právě odbila na kumburské věži jedenáctá hodina. Rytíř se požehnal křížem, nabral vodu nad syřenovskou myslivnou a ubíral se lesem ke hradu. Cestu před sebou kropil vodou ze studánky. Ale jaká to byla cesta! Za každým krokem otevírala se před ním hluboká propast, hned mu zase obrovský balvan uzavíral cestu. Ze stran na něj dotíraly strašlivé nestvůry, že byl hrůzou polomrtvý. Ale kamkoli dopadly krůpěje vody, tam ihned zmizely překážky a obludy couvaly bezmocně do hloubi lesa. Tak se dostal rytíř až do hradního nádvoří. Před okny pokoje, v němž byla zakleta Bílá paní, stál strom. Rytíř pokropil místo kolem něho vodou, aby zlé bytosti k němu neměly přístup, a potom utrhl devět větviček. Vždy ze tří svázal kytici a šel do hradu. První kyticí otevřel dveře komnaty Bílé paní. Stála tu smutná a bledá, svého milence nepoznala. Opustila ji úplně paměť. Teprve když se jí dotkl druhou kyticí a zbavil ji čarodějčina kouzla, usmála se a poznavší panice vrhla se mu do náručí. A třetí kytice? Tu si nesli mladí manželé brzy potom k oltáři. Jejich rodiče se smířili a rádi požehnali jejich sňatku. Dosud prý stojí na nádvoří Kumburku mohutný pahýl stromu, z něhož rytíř kytici pro svou nevěstu vil.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji