louho, dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou, porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu. Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Vypravil se tak jednou do lesa a celý půl den chodil a dohromady nic nenasbíral. Tak mu tak nějak šlo hlavou, jaký má život neutěšený, jen starosti a bídu. Usedl s nůší na pařez, hlavu sklonil do dlaní a div že neplakal. Ani kale neposlouchal, co se kolem děje, když tu mu kdosi zaklepal na rameno. Bárta zdvihl hlavu. Před ním stál ,nějaký pán, v mysliveckém obleku, osmahlých lící, v dlouhém plášti a klobouku se zeleným perem. Tenkými prsty se probíral v černém plnovousu a s jízlivým úsměvem v černých, uhrančivých očích hleděl na Bártu. „Čeho si přeješ, pane?“ ptal se chalupník.
Pán se zasmál, jako když křemínky přesýpá, a povídá: „Dívám se tak na tebe, Bárto, a zdá se mi, že s tím svým životem valné spokojen nejsi.“ Bárta se sice podivil, odkud pán zná je ho jméno, ale hořce odpověděl: „Bodejž bych byl ! Od úsvitu do západu slunce se jen plahočím, nic z toho nemám a dnes nevím, co budu zítra jíst. Jen suchý chléb a trochu mléka, to je celé, co dám do úst, a musím být ještě rád, že tohle je.“ „Vím, vím,“ povídá pán. a hlavou přikyvuje, „a proto jsem přišel, abych ti po mohl.“
Chalupník udiveně povstal a hleděl na pána, jak ten by mu chtěl pomoci. „Inu tak, uděláme výměnu. Když mi dáš, o čem doma nevíš, z bídy ti pomůžu.“
Chalupník zavrtěl hlavou: že by on měl doma něco, o čem neví? Chaloupka byla chudá, a tak si myslil, že si z něho pán tropí jen dobrý den, a rád přikývl. „I tak si to vezmi, jen když nás vysvobodíš z té prokleté bídy!“
Pán vzal chalupníkův pytel, až po okraj jej naplnil listím, zavázal a povídá: „Tenhle pytel si vezmi na záda a rozvaž jej až doma. A pamatuj si, že za čtyřiadvacet let si přijdu v devět hodin pro ono slíbené.“
Než se chalupník nadál, nebylo po myslivci ani stopy, jen sirný zápach po něm zbyl. Bártu pojalo neblahé tušení, že to byl čert. Ale mávnul rukou a hodil si plný pytel přes rameno. Až se prohnul, jak byl těžký. Že však pánovi slíbil, že se do pytle podívá až doma, potlačil svoji zvědavost a spěchal domů.
Sotvaže překročil práh dvora, postavil pytel na zem a zvědavě jej rozvázal. Údivem vykřikl. Pytel byl vrchovatě naplněn dukáty. Ted‘ se teprve Bártovi rozjasnilo a poznal, že v lese mluvil s čertem. S neblahou předtuchou vcházel do chalupy. Když otevřel dveře, viděl na loži ženu a vedle ní malé děťátko, novorozeně, které tiše dřímalo, špulíc ústa. Žena se slabě usmála na manžela a ukazujíc na dítě, tiše řekla: „Podívej se, synek se nám narodil.“
Ale Bárta se neradoval. Jen zchmuřil čelo při pomyšlení, že by tohoto synečka měl po dvaceti čtyřech letech vydat ďáblu. Jeho žena si to špatně vyložila, že prý snad z tohoto přírůstku má strach, že bude muset víc pracovat. Mávl rukou.
„I to nic, jsem jen unavený, jak jsem chodil po lese, ale teď nám bude dobře. V lese jsem našel pytel plný peněz, snad jej lupiči pohodili.“
Žena se radovala, že je konec bídy, a otec Bárta musel skrývat svoje starosti, když si po myslil, za jakou cenu peníze dostal.
Koupili statek, k němu pole a hospodařili. Dobře se jim dařilo. Synek, kterému dali jméno Jiřík, rostl jako z vody, rodičům pro radost. Největší jeho radostí bylo vzít si knihu a prohlížet si staré obrázky. Brzy se i písmenka u pana faráře číst naučil, a jak dospíval, rád posluhoval při mši. Brzy vyšel vesnickou školu, a že měl chytrou hlavu, přimlouval se kantor, aby synka poslali do latinských škol. A tak sedlák Bárta s těžkým srdcem synka poslal do škol až do samé Prahy. A když potom synek dospěl, projevil přání stát se knězem, pro ti čemuž ani otec, ani matka nic neměli.
Léta utíkala, vysvěcení se blížilo, a že Jiřík měl tak rád rodiče, sám představený semináře se přimluvil, že byl určen jako kaplan do blízké vesnice. Ale starého Bártu svírala starost, když se blížil čtyřiadvacátý rok. Žena to na něm pozorovala, svěřila se s tím synovi a oba společně na otce udeřili, co že mu je. A tak jim starý Bárta pověděl všechno. Syn se zamyslil a povídá: „Zrovna v neděli tomu bude čtyřiadvacet let, co jsem se narodil. V ten den sloužím na Valdštejně první mši svatou. Když budu do devíti hodin hotov se mší, nebude už čert nikdy na mne mít právo. Modlete se za mne a vše dobře dopadne.“ A tak se také stalo.
Již od časného rána klečeli oba rodiče před oltářem a horoucně se modlili za synovu spásu. A právě když Jiřík doříkával „Amen“, čert kolem kostela proletěl, až se zvedlo povětří veliké, podobné bouři. Hrom bil, to jak čert zuřil, že mu lidská duše unikla.
Ještě když lidé vycházeli z kostela, zaslechli ve skalách těžkou ránu, jako když hrom udeří. S údivem si pak ukazovali na jediné skále otištěných pět čertových prstů, jak se ďábel v rychlém letu skály zachytil. A té skále se od té doby říká Čertova ruka.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji