dysi za starých časů přiletěli na Hruboskalsko orli. Kde se vzali, tu se vzali, na vysoké, nepřístupné skále si hnízdo udělali a po kraji za čas smutně prosluli. Byli to ptáci silní, útoční, hračkou pro ně bylo v pařátech jehně nebo kůzle odnést až nahoru do hnízda. Kostiček se pak našlo pod skalou dost a lidé marně klnuli zlým ptákům a pěstí hrozili vzhůru proti jejich hnízdům. Pán svým hruboskalským myslivcům přislíbil velkou odměnu, kdo by ty ptáky zastřelil. Nešlo to, protože si zvykli lítat jen ve výši, odkud se na svou kořist bleskem spouštěli a zrovna tak rychle ji zase do výše unášeli.
Ale brzy se nespokojili jen se zvířecí kořistí. Jednomu sedlákovi dítě z kolébky ukradli, když je matka na jarní sluníčko na dvůr vynesla. Matka se s hlasitým křikem hnala za orlem, ale kdež ho mohla dostihnout! Orel už byl nahoře ve svém hnízdě a tam ani nejlepší myslivec střelit nemohl. „Toť jsou hotoví draci“ řekl starý děda, a od té doby se skalám, na nichž orli měli hnízdo, říkalo Dračí skály.
Orlům lidská mláďata zachutnala, a tak nebylo jedno dítě v hruboskalském kraji jisto před jejich kořistivostí. Marně hradní pán i okolní sedláci vypisovali odměny, orlové byli nezničitelní. Střelit se po nich nedalo a po vysoké skále hladké jako zrcadlo lézt nebylo možná. Tak jen hleděli se zlostí ke skále, na jejímž vrcholu si orli, králové vzduchu, klidně hnízdili.
Na skálu hleděl i malým okénkem ze svého vězení na hradě mladý sedlák. Se sekerou v ruce se vzepřel drábům, když jeho mladou ženu, po narození děťátka ještě slabou, chtěli hnát do práce. A tak byl milý sedlák vhozen do vězení a pro vzpouru proti pánu odsouzen k smrti.
Když jednoho dne zase do jeho kobky přišel žalářník, dobrý a hovorný stařík, vykládal mladému sedlákovi, jak jsou orli postrachem kraje. „Nejlepší by bylo hnízdo jim rozbít, pak by tu už neslídili,“ povídá na to sedlák. Stařík se zasmál: „Lehko se ti to, chlapče, řekne, ale kdo tam nahoru poleze? To aby se zrovna předtím dal zaopatřit, vždyť to je jistá smrt.“ Na to ten sedlák: „Já bych se toho odvážil. Po skalách lézt umím, nadarmo jsem se v tomhle kraji nenarodil, a havraních a sovích hnízd jsem už jako kluk na tucty vybral. Tady sedím zavřený a čejkám na smrt. Kdyby mi pán přislíbil, že mi daruje život, hned bych kraj od těch dravců osvobodil.“
Žalářník přikývl hlavou, ale sedlákova slova za bernou minci nevzal. Až když dravci zase jedno dítě odnesli, dal se ohlásit pánovi a povídal mu, co ten mladý sedlák řekl. Pán dat sedláka vyvést z vězení a ptal se ho, zda by se chtěl odvážit toho, co žalářníkovi řekl. „Proč ne,“ odpověděl sedlák. „Tady čekám na jistou smrt, a kdož ví, zda by se mi to nepodařilo.“ Tu se pán zeptal, co by k tomu potřeboval. A sedlák si vyžádal jen dláto a kladivo, malou pilku a trochu tvrdého dřeva. Bylo mu vyhověno. „Zničíš-li dravce, dám ti odměnou nejen svobodu, ale přidám i měšec dukátů!“ sliboval pán.
A tak od příštího dne byl sedlák vždy hned po ránu voděn ke skále, kde se dával do práce. V jedné skále vždy vyhloubil dvě díry, pak no protilehlé straně ve skále druhé, do nich vložil otesané kusy dřeva, pevně je ve skalních otvorech utěsnil a přes ně kladl jiné, kratší a přibíjel je, na způsob můstku. Práce to byla těžká a zdlouhavá, ale pomyšlení na získání svobody jej v práci pohánělo.
Dravci dále loupili, ale můstků přibývalo. Přes tři týdny pracoval sedlák na svém nebezpečném díle, často ‚byl i blízko smrti. Konečně se dal jednoho dne předvést před pána a povídá: „Zítra budu moci to orlí hnízdo zničit.“
Toť se ví, to se hned rozneslo a příští den ‚bylo pal Dračími skalami spousta selského lidu, i panstvo přišlo, a čekali, co se bude dít. A za chvíli přivedla ozbrojená stráž toho mladého sedláka, jen tak v lehkém šatě oblečeného, aby mu nic při tom lezení nepřekáželo. Do ruky si vzal sekyrku, ostří pěkně ozkoušel a pak si ji zastrčil za pás, střevíce vyzkoušel, zda neklouzají, a pak si ještě k pasu tenký provaz přivázal, tak dlouhý, jak vysoká byla skála.
A začal lézt. Vytahoval se obratně z můstku na můstek, bylo vidět, že tu není poprvé. Stále a stále se menšil lidem v očích, jak stoupal k vrcholku skály. Až se všem, kteří se na něj dívali, při pomyšlení na tu výšku točila hlava. A tím více pak sedlákovi samotnému.
Konečně byl až nahoře, takřka pod hnízdem, které skálu přesahovalo. Bylo široké, sestavené z klacků a větviček. Sedlák se narovnal, aby si hnízdo prohlédl, ale vtom se ozvalo nevlídné zasyčení a orlí samice, která seděla u mladých, se zahleděla nevrle na drzého vetřelce. Zvedlo se, roztáhla křídla, krk s hlavou vystrčila dopředu a vyrazila proti sedlákovi. Ten však nečekal, až jej orlice usmrtí, chytil do ruky sekyrku a ťal ji po hlavě, takže klesla mrtvá do hnízda. Ještě že se skály zachytil, tak se sekyrkou rozmáchl.
Když se přesvědčil, že je orlice mrtvá, chytil ji za křídlo a shodil z hnízda dolů. Spadla jako pytel k patě skály, kam se hned seběhli lidé a obdivovali se, jaký to je velký pták. Snadno teď chápali, jak hravě mohl unést ovci či kůzle.
Zatím však ten sedlák zatahal za provaz, který měl uvázaný u pasu a jehož druhý konec držel jeden jeho pomocník. Ten vzal zapálenou svíčku, vložil ji do malé lucerny a tu uvázal .na konec provazu. Sedlák ji pak pomalu vytahoval nahoru, opatrně, aby ji o skály nerozbil. Lidé ani nedýchali a jen zvědavě hleděli nahoru, co se to bude dít.
Když sedlák vytáhl lucernu až nahoru, vyňal z ní svíčku a tou opatrně zapálil dvě tři větévky vykukující z orlího hnízda. Po chvilce začaly plameny olizovat celé hnízdo a vrchol skály zahalil hustý kouř.
Ale to už sedlák rychle sestupoval dolů. Mohl se totiž objevit orel a tu by se sedlákovi zle vedlo. Cesta dolů šla rychleji. Tam již na něj čekal hustý dav a provolával mu slávu.
Všichni se kolem něj seběhli, poplácávali mu ramena, i hruboskalský pán přišel potvrdit, že je zase svobodný, a hned mu dal do ruky měšec dukátů, pěkně naplněný. Sedlák si radostí výskl a bez dlouhého mluvení se hrnul k bráně, kde na něj čekala jeho mladá žena s děckem na ruce.
Ale dřív, nežli se opět do rodné vesnice vypravil, vytrhl z křídel mrtvé orlice tři péra synkovi na památku, aby viděl, až vyroste, jaký táta byl a jak si získal svobodu.
Za peníze darované pánem si postavil nový statek, k němu přikoupil pole a žili tu v pokoji až do smrti. Orlí pera v tom statiku dlouho uschovávali na památku.
A skalám, kde kdysi loupeživí orli sídlili, se dodnes říká Dračí skály podle toho, jak je kdysi omen dědeček nazval.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji