eden rytíř na Hrubé Skále měl syna Kryštofa. Tenkrát všechno křesťanstvo v náboženském nadšení chtělo osvobodit Boží hrob z rukou pohanů. Kdo jen meč unesl, dával se k vojsku, aby ve znamení kříže táhl přes moře do Svaté země – Palestiny. Zvláště rytířské děti pokládaly za svoji povinnost i čest se takové výpravy zúčastnit.
Není tedy divu, že mladý Kryštof také toužil táhnout s křižáky do světa a že ho nemohli doma udržet. Dali mu tedy rodiče svolení. Matka mu vyšila na červenou čabraku tři stříbrné kříže, otec mu dal zkušeného zbrojnoše Vavřince a mnoho peněz na cestu. Mladý rytíř, v novém stříbrném brnění, se rozloučil s rodiči a řekl jim, že pokud o sobě do roka nepodá zprávu, aby ho už nečekali.
Všechno rytířstvo se shromáždilo v Praze a táhlo za veliké slávy přes Vídeň do Terstu. Tam se nalodili, a cestou po moři šťastně uniknuvše lupičům, vystoupili s posvátnými pocity na půdě, po které kdysi chodil Pán Ježíš.
Když potom přitáhli před první turecký hrad, rozložili se vojskem kolem, aby se připravili na bitvu. Kryštof se zbrojnošem odpočívali pod velikým stromem: „Milý Kryštofe,“ povídá Vavřinec, „chceš-li být nepřemožitelným a vrátit se šťastně domů, dej to stříbro a čabraku pryč a já tě ustrojím do brnění po tvém pradědečkovi. Potom budeš Černým rytířem, slavným, jako kdysi on býval.“
Kryštof starého zbrojnoše poslechl, krásné nové brnění svlékl a oděl se do starého černého. A tu hned pocítil v sobě takovou sílu, že tím starým velkým mečem švihal, jako by to vrbový proutek byl.
Však se také se žlutými pohany Machomety hrdinně bil a potýkal. Jeho meč rubal turecké turbany jako makovice a řádil vždy v nejzuřivější bitevní vřavě, takže všude, kde se Černý rytíř objevil, prchali Saracéni před jeho strašnou zbraní.
Uplynul rok, ale po mladém rytíři Kryštofovi nebylo ani památky. Výprava se z Palestiny vítězně navrátila do Prahy a král vystrojil jejím účastníkům na počest slavné hody a turnaje. Když se zpráva o tom rozhlásila, sjížděli se rytíři z Čech i okolních zemí na rytířské zápasy a slavné hodování.
Na Skále, kde již Kryštofa dávno oplakali, se také dozvěděli o slavnostech. Dozvěděli se i o Černém rytíři, který všechny protivníky na kolbišti hravě k zemi poráží. Tak se na ten poslední nejslavnější den vypravili také. Otec Hynek s matkou Annou, jeho bratr Jarek a dědeček Markvart. S celým průvodem se vydali do Prahy. Z tribuny potom sledovali průběh turnaje. Na vlastní oči viděli vyhlášeného rytíře, jak složil do písku soupeře, ohromného Němce, jehož nádherná zbroj připadla vítězi jako trofej. Všichni diváci byli ohromeni silou neznámého rytíře a mezi zápasníky se už nenašel nikdo, kdo by si troufl s ním poměřit síly.
To ovšem Hruboskalští nemohli jen tak nechat, a Hynek mu poslal rukavici. Avšak neznámý silák porazil i jej a potom i Jarka. Nato vjel na kolbiště i starý Markvart. Lidé vzrušením křičeli, sám král povstal, aby mohl lépe pozorovat tento nerovný zápas.
Jaké však zavládlo překvapení, když rytíř vyjel Markvartovi vstříc, odhodil dřevce, zvedl hledí a řekl: „S tebou, dědečku, se přece potýkat nemohu!“
Tu poznali Skalští, že ten udatný Černý rytíř je jejich oplakávaný Kryštof, a radosti a slávy nebylo konce.
Sám král jej vyznamenal a vzal si ho do své družiny.
Radostný byl návrat Hruboskalských domů na Skály. K uctění šťastného shledání obdarovali Hynek a Anna turnovský klášter.
A Kryštof? Ten ještě dlouho bojoval v královské družině a svou udatností dělal čest svému stavu, až v jedné bitvě ve Francouzích padl na poli cti a slávy.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji