O pokladu na Rotštejně

louho, dlouho spočíval poklad na Rotštejně v hloubi země, než se našli odvážlivci, kteří jej chtěli mermomocí vyzvednout. Několik občanů se na to smluvilo. Nebyli to lidé s odulými měšci, jen tak tak bídu dřeli, všem by se dukáty hodily. Ale přece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyť při odkrývání pokladů často jde o kůži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho večerů hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svěcené drobečky, jiný kousek provazu z oběšence a kdoví co ještě. Na jednom se však shodli: že půjdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat kněz v Loučkách pašije.

Na tom zůstali a podařilo se. Sotva se všichni sešli, otevřela se před nimi zem a modré plamínky zasvítily nad hromadou peněz.

Ano, ale kdo má pro ně jít? Teď, když měli bohatství na dosah ruky, ztratili všichni odvahu. Hledí žádostivýma očima do podzemní skrýše, ale nikdo se nehýbá. Až nějaký Tolar se přece osmělil a šel. A ne jednou – několikrát se odvážil do hloubi země a vyšel obtěžkán zlatem.

„Už dost, už nechoď!“ varovali ho společníci, když viděli, že čas pokročil a Tolar se přece ještě chystá dolů.

„Času habaděj,“ namítl smělec, „však tam už jenom na chviličku skočím.“

Ale sotva zmizel v černé díře, země se za ním zavřela a Tolar v jeskyni u pokladu okamžitě usnul. Ani nevěděl, co se přihodilo.

Když procitl, viděl před sebou východ z podzemí a domníval se, že únavou u peněz jen tak zdříml. Druhové naň jistě netrpělivě čekají a neumějí si vysvětlit, proč tak otálí. Spěšně vykročil Tolar na boží světlo a zůstal udiven stát. Na nádvoří rozvaliny nebyly ani hromádky peněz, ani jeho společníci. Naplněn nepěkným podezřením, že ho chtěli ošidit o spravedlivě zasloužený podíl, bral se domů. Tam se teprve dozvěděl, že si pospal celičký rok.

Cesta za pokladem se mu ale nevyplatila. Dlouhý spánek v podzemí jakoby mu byl všechny síly vstřebal. Valem chřadl. Jen krátkou dobu se těšil z toho, co mu druhové poctivě odevzdali, a již se musel brát na věčnost, kde peníze nemají cenu a kam jen poklady srdce člověka doprovázejí.


Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji