a dávných dob vypadalo okolí Trosek úplně jinak než dnes. Propasti a stráně byly porostlé neproniknutelným pralesem a hluboká údolí byla naplněna vodou, přes kterou byl ke hradu nesnadný přístup.
V jednom údolí, zvaném „V hluku“, je veliká jeskyně. Skalní útvar má zvenčí podobu ohromné umrlčí hlavy. Vchod do ní připomíná vchod do kostela. Také se jí říká „V kostelíku“ a váže se k ní mnoho pověstí, mezi jinými i tato:
Bylo to v dobách slavného Jiříka z Poděbrad. Za jedné mlhavé noci roku 1438 dobyl Trosky loupeživý rytíř Šaff z rodu Šafgočů se svými kumpány. Zradou se nepozorovaně dostali do hradu, jeho majitele pana Ottu z Bergova zajali, uvrhli do hlubokého sklepení a hradní lid pobili. Lidé z vesnic pod hradem uprchli do skalních slují a zalezli do hlubokých jeskyní v hustých lesích, kde je nemohl nepřítel najít. Do těch skrýší odvedli i všechen dobytek a odnesli svůj majetek, aby ho uchránili před loupežnickou hrabivostí.
Na rozsáhlé vodní hladině, v těch místech, kde se dnes rozkládají rybníky Vidlák a Krčák, byl převoz. Službu převozníka obstarával mladý Jeník Mohalský. Jeho převoznická bouda byla přilepena ke skále nad srázem spadajícím do hlubin rybníka. Vedly k ní jen ve skále vytesané schody.
Nad skalami nad tímto přívozem (dnes se tam říká „Na koutech“ a stojí tam několik stavení patřících k Tachovu) stála tehdy nad samou propastí chaloupka, kde bydlela mladá Máša hradních. Jinak ji v celém okolí nepojmenovali. Bydlela se svou starou matkou, která byla vdovou po hradním na Troskách. Panská služba bývala v těch dobách zlá. Když hradní zemřel, vyhnali vdovu s dcerou z hradu. Ještě že měla matka tuhle chaloupku po svém otci. Máša hradních milovala mladého převozníka a její láska byla opětována Jeníkem, který trávil všechny volné chvilky u nich v chaloupce.
Loupežníci vládli na Troskách a jejich čeleď se rozlézala po okolí a loupila a kradla, na co přišla. Společníkem rytíře Šafgoče byl dobrodruh Švejkar, který ho v rabování a hrubostech ještě předčil.
Jednoho bouřlivého večera seděla na hradě ve velkém sále početná společnost mužů. Mezi nimi vedl hlavní slovo Šaff a jeho společník Švejkar, rytíři Henešek z Kracavy a Vápenka z Dobrnic, kteří se svou čeládkou byli dnes Šaffovými hosty. Víno teklo po stolech, otřásajících se pod surovými pěstmi loupežných rytířů i jejich opilé chásky. Nejvíce přetřásaná byla nedávná Šaffova výprava za dobytím Trosek. Rozjařená chasa, zpitá vínem nalezeným ve sklepích hradu, podrážděně reptala, proč hrad Hrubá Skála, náležející panu Šťastnému z Valdštýna, nebyl už také dobyt a obsazen. Lupiči obzvlášť nenáviděli tohoto šlechtice, protože usiloval o zavedení spořádaných poměrů v zemi.
Henešek z Kracavy uhodil prudce pěstí do stolu, až poskočily měděné číše a džbánky, a zvolal: „Divím se ti, pane Šaffe, že jsi to hnízdo nechal nepovšimnuté, že jsi Hrubou Skálu také nedobyl a toho mravokárce nezavřel v jejích hlubokých skalních sklepeních!“ Vápenka se zachechtal a vzkřikl: „Dnes bychom se o to mohli pokusit. V tomhle nečase oni nebudou tak ostražití.“ „Chcete-li, jděte si. Já se spokojím s Troskami,“ ušklíbl se Šaff. Vtom venku strašlivě zabouřilo, vítr zadul a hrom zahřímal, až se okna třásla a malá šestiúhelníková okénka chrastila v rámečkách, div nevypadla. A hned nato nedaleko uhodilo. Tmavou nocí se kmitl klikatý blesk a osvítil komnatu. Švejkar se dal do hrubého smíchu a zvolal: „A já na Hrubou Skálu půjdu. Kdo půjde se mnou? Aspoň nám posvítí blesky na cestu!“ A hned na to druhá rána venku zahřměla a jako pro výstrahu zalomcovala hradními okny. V krbu zakvílela meluzína, jak vítr projížděl komínem.
„Kdo půjde se mnou?“ opakoval Švejkar podruhé. Henešek a Vápenka vzkřikli současně: „Já!“ „Přijímám pánové! Pak se o to hruboskalské zboží rozdělíme, chachacha!“ A vítr a hrom opět zabouřily jakoby v odpověď‘ na toto smělé a drzé rozhodnutí. I sám Šaff je varoval: „Nechod’te! Musíte přes vodu a bouře vás může zahubit.“ „Nesmysl! Převozník pod Tachovem je mladý a statný, ten nás převeze,“ zvolal Švejkar. „Nebude chtít v tomhle nečase. O život běží na těch vodách kolem,“ odpověděl Šaff. „Musí, přinutím ho mečem! Pojďme! Hruboskalský pán bude mít dnes nevítanou návštěvu!“
Švejkar, Henešek z Kracavy a Vápenka z Dobrnic v čele asi dvaceti zbrojnošů se vyhrnuli za chvíli z brány Trosek. Zamířili skalami a houštinami k Tachovu. Proběhli opuštěnou, smutnou vesnicí a zamířili v tu stranu, kde stála chalupa Máši hradních. Ta jediná odtud neuprchla a zůstala ve své ukryté chaloupce, kde se cítila bezpečná před vyzrazením. Chtěla zůstat nablízku Jeníkovi, který svůj převoz také neopustil.
Nedaleko lupičů hučely v hlubině vody. Jejich hukot byl varovný. Ale ti nedbali. „Co je to?“ zasyčel Švejkar, když do tmy jako bludička zazářilo osvětlené okno Mášiny chaloupky. „Tady přece někdo zůstal?! Tiše!“ Seskupili se kolem okna a dívali se dovnitř. V chaloupce seděl Jeník a levou rukou objímal kolem ramen Mášu. „Oho, tahle patří nám!“ zajásal Švejkar a zatloukl zuřivě na okno. Milenci v chaloupce ulekaně vyskočili. Jeník vyšel do síně, aby otevřel dveře neustále bouchajícímu vetřelci. Máša šla za ním a svítila mu loučí. „Kdo je venku?“ ptal se Jeník. „Otevři a neptej se! Převezeš nás ihned na druhou stranu. Musíme dorazit ke Hrubé Skále, dokud je tmavá noc, abychom hradního pána poctili návštěvou. Bude z nás mít jistě velkou radost!“ Jeník otevřel dveře: „Nechtějte dnes na druhou stranu. Vody jsou příliš rozbouřené. Bylo by to rouháním proti Bohu.“
Lupiči se dali do chechotu. „A co to tady máš za holubičku?“ ptal se Švejkar, dychtivě upíraje zrak na Mášu, která stála opodál s loučí v ruce. Plamen ji osvětloval a její krásný zjev dráždil lupiče. „To je má nevěsta, pane!“ řekl pevně Jeník a neohroženě se podíval na mluvícího, jako by mu chtěl říct, že zná jeho tajné spády a nekalé úmysly.
„Chachacha, jeho nevěsta!“ smáli se lupiči surově. V Jeníkově ruce se kmitl krátký meč. Švejkar však nechtěl žádný rozbroj s převozníkem, jehož dnes nutně potřeboval, a navíc věděl, že jim ta Jeníkova nevěsta odtud daleko neuteče. Rozhodl se tedy tento výstup ukončit.
„Neublížíme ani tobě, ani tvé nevěstě, naopak bohatě tě obdarujeme, když nás převezeš.“ Strašlivý vítr opět varovně zahučel a vzedmutá voda až sem zaječela a zabouřila. Vzápětí zaburácel hrom a ohnivý blesk osvětlil les a skály pod chaloupkou. „Slyšíš, pane? Bůh tě varuje!“ pravil Jenk. Lupiči se dali do smíchu. „Půjdeš s námi a hotovo. Nepůjdeš-li, propadneš smrti a tvoje nevěsta bude naše. To ti říkám, jako že se Švejkar jmenuji.“
Tím bylo řečeno vše. Jeník pochopil – není vyhnutí. Nebál se vod, ale dneska je to přímo sebevražda odvážit se na ty rozbouřené vlny. Ale musí. Švejkarovo jméno znal, jeho rozkazu se musí podrobit. Co by sám svedl proti takové přesile?! „Prchni do Hluku k matce,“ zašeptal své nevěstě a vyšel ven.
Vedl zlotřilou čeládku mezi skalami, křovinami, po úzké pěšině dolů příkrou strání, plnou balvanů a jiných překážek. Sešli až k převozníkově domku, kde byla uvázána lodice. Poněvadž se všichni najednou do ní nevešli, rozhodl Švejkar, že Jeník nejdříve převeze jeho, Heneška, Vápenku a deset zbrojnošů. Pro ostatní se vrátí.
První skupina usedla do kymácející se lodi. Převozník se pokřižoval a odrazil od břehu. Proud loď strhl a zmítal jí po vysokých zpěněných vlnách. Házel jí jako skořápkou sem a tam, nahoru a dolů, hodil ji na kolik metrů dopředu, aby ji zase v druhém okamžiku hodil zpět. Lupiči se křečovitě drželi okraje lodi. Teď viděli, že se neměli pouštět na rozbouřené vody a že si neměli lehkomyslně pohrávat se svými životy.
Mezitím doběhla Máša skalinami a hlubokým lesem do úvalu, kde se ukryli vesničané. V jedné jeskyni, ze které byl nyní hrozný pohled na rozbouřené vody, klesla na kolena a vroucně se modlila k Bohu, aby ochránil jejího milovaného Jeníka. Za ní klečela i její matka a ostatní vesničané. A Bůh je vyslyšel.
Strašlivá rána hromu otřásla všemi skalami. Vody pod Troskami se ještě více rozhoupaly. Blesky strašidelně osvětlovaly bouřlivé vlnobití. Švejkar se držel křečovitě okraje lodi. „Pse!“ hrůzou bledý vykřikl na Jeníka. „Vesluj! Břeh je nedaleko!“ „Ale Bůh je od nás daleko! Nezachráníme se. Nemůžu loď udržet nad vodou!“ odpověděl převozní. „Tak zemři, zrádce!“ vykřikl Švejkar, uchopil meč a ťal po Jeníkovi. Ale ten nečekal, až rána dopadne, a zmizel ve vlnách. Pramice, uchopena mohutnou vlnou, se zakymácela, a vymrštěna do výše, převrhla se dnem vzhůru. Všichni lupiči byli naráz pohřbeni v hlubokých vodách.
Snad současně zaduněla hromová rána, nejsilnější v té bouři, a blesk sjel do skály, na níž byl přilepen převozníkův domek. Skála se zachvěla ve svých základech, zakymácela se, otřásla se ještě jednou a zřítila se s ohromným rachotem dolů, do chladných hlubokých vod. Strhla s sebou i převozníkovu chaloupku se zbylými loupežníky. Zahynuli té noci všichni. I ti nahoře, i ti na lodi. Nikdo z nich nevyplaval ven, nikdo se nezachránil. A jakoby zvláštním kouzlem, či řízením nebes ta hrozná bouře náhle ustala a vlny rozsáhlých vod se utišily.
Jeník doplaval až k údolí, v němž se nalézaly sluje s utečenci. Vylezl na břeh nedaleko té veliké jeskyně, v níž se dosud všichni modlili. Několika skoky se ocitl mladý muž na prahu jeskyně a spočinul v náručí své dívky. Byl zachráněn.
Od té doby se nazývá tato jeskyně „V kostelíku“, na památku té vyslyšené modlitby dívky a vesničanů za záchranu života mladého převozníka.
Ústí jeskyně je nyní již zataraseno spadlými balvany. Také vody jezera, jež se kolem Trosek v hlubokých údolích rozlévaly, během let opadly a zbyly po nich do dnešní doby jen rybníky, roztroušené v okolí hradu.
Vidlák se jmenuje ten, v němž jsou pochováni oni loupeživí rytíři a v němž jsou pohřbeny i skály s převozníkovou chaloupkou. Na místě pod příkrou strání pouze dvě skály vyčnívající z vody připomínají onu dávnou událost.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji