e tomu již hodně dávno, když ve valdickém klášteře přebývali kartuziáni. Vyprávělo se, že měli zbudovány rozsáhlé podzemní chodby, které šly od sochy svatého Jana k Zebínu, ke Lháni a dál až pod Kumburk. V chodbách prý ukrývali mnoho drahých pokladů, z nichž nejvzácnější byla Večeře Páně. Sestávala ze dvanácti apoštolů, Pána Ježíše a svatého Jana, všechno z ryzího zlata. Pozdní chodci vídávali v místech domnělých chodeb občas jasnou záři, a proto se jich lidé báli a vyhýbali se jim. Mnoho se vyprávělo o pokladech, ale nikdo je nikdy nenašel, a tak tam prý leží dodnes.
V těch dobách se jednou po cestě do Lomnice ubíralo několik mužů. Pojednou zahlédli, jak se v dálce něco třpytí. Když přišli blíž, uviděli velkou zlatou kouli. Chtěli ji zvednout, ale koule se pohnula a kutálela se směrem k Táboru. Muži šli za ní, ale tu se koule nad vesnicí Kyje proměnila v postavu Pána Ježíše, z níž vycházela nebeská záře. Kynula rukou k vrcholu Tábora. Vidění za chvíli zmizelo.
Tato příhoda byla považována za pokyn nebes, a proto byla na vrcholu Tábora postavena nejprve kaple a později kostel Proměnění Pána Ježíše.
Z kostela se stalo slavné poutní místo, kam si každoročně proudy poutníků přicházely vyprosit splnění svých přání.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji