ístu, kde se Jizera u soutoku s Kamenicí často rozlévala do šířky, takže se přes ni pocestní museli brodit, se začalo říkat Brod. A jelikož tudy povozníci mnohdy převáželi z Vrátu železnou rudu, nazvali tento Brod na věčné časy Brodem Železným.
Po nějaké době vznikla u brodu osada, a když měla pěkných pár set obyvatel, rozhodli se páni radní postavit na jedné skále na pravém břehu Jizery zvonici, jejíž zvon měl ohlašovat do širokého okolí poledne a klekání a také to, že někdo opustil tento svět. Jeho latinský nápis sděloval, že zvon byl slit na Novém Městě pražském od mistra Vavřince L.P. 1593 na přání Karla z Vartenberka, aby slavnosti a dny zvěstovával.
Jizera však neteče jen klidným řečištěm. Jednoho jarního dne se řeka tak rozvodnila, že její rozbouřená hladina stoupla o jedenáct loktů a dosáhla až k základům zvoničky. Proudy omílaly její trámy tak dlouho, až se dřevěná vížka zřítila do kalných vod. I se zvonem. Po hladině řeky plulo plno dřeva, ale bylo v něm možno zahlédnout i nejedno utonulé dobytče. V divoké vodě se utopil dokonce i vozka s párem koní, když pod Bozkovem stahoval dřevo a utrhl se s ním břeh. A do toho všeho pršelo jako při potopě světa. Údolí bylo jedno jezero a bezpečně se cítil jen ten, kdo bydlel vysoko na stráni.
Trvalo několik dní, než deště ustaly a voda opadla.
To bylo pláče, když se lidé vrátili ke svým vodou poničeným příbytkům v údolí Jizery a pohlédli na svá luka a pole. Osení bylo zničené a na polích se mohlo začít znova pracovat teprve po čase, až trochu vyschla.
V Libentinách u Líšného žil tehdy sedlák Kolostůj. K svému podivnému jménu přišel při drobné nehodě. Jednou mu na jakémsi vršku upadlo od vozu kolo a kutálelo se z kopce dolů. Sedlák se bál, že o ně přijde, a křičel proto z plných plic: „Kolo, stůj!“ Přezdívka mu už zůstala, i když na faře v Nábzí byl do matriky zapsán jako Matyáš Kobr.
A tenhle Kolostůj se jednou vypravil na pole u Jizery, na které řeka za staletí připlavila hodně úrodné půdy, takže se tam dobře dařilo i obilí. Zapřáhl do pluhu krávy a šel orat. Pobídl potah a zabořil radlici do naplavené země.
Oral celé půldne, a když se na souvrati otáčel, vždy se mu zdálo, že mu pod nohama něco zvoní. Ale Kolostůj spěchal, aby byl s prací hotov, a proto se nechtěl zdržovat. Když se na kraji pole otáčel už naposled, ozval se kovový zvuk znova. Matěj měl dokonce dojem, že se v podzemí ozývá dunivý hlas:
Bim, bam, bim, bam, patřím k vám . . .
Večer to řekl svému otci, který byl z celých Libentin nejstarší a nejmoudřejší. Ten pokýval hlavou a prohlásil:
„V tom bude nějaké znamení. Zítra vezmu krumpáč a lopatu a podívám se, co tam je.“
Druhý den se oba muži vypravili ještě za úsvitu na pole k Jizeře a začali na souvrati kopat. Tu se pod krumpáčem opět ozvalo:
Bim, bam, bim, bam, patřím k vám . . .
Rychle odházeli hlínu a odkryli krásný a zcela nepoškozený zvon s nápisem:
„Ode mne Wawřince v Novém Městě pražském slit zvon L.P. 1593.“
Jen srdce zvonu chybělo. Ale to byla pro železnobrodského kováře maličkost. A tak se zvon zase dostal tam, kam patřil, na opravenou železnobrodskou zvonici, aby opět oznamoval lidem na soutoku Jizery a Žernovníka, kdy je poledne, kdy klekání a že někdo zemřel nebo se žení či vdává. Poli, kde Libentinští našli zvon, se začalo říkat U zvonu, ale Matyáši Kobrovi neříkali Zvonař nebo Zvoník. Zůstala mu i nadále přezdívka Kolostůj.
Zpracováno podle:
Vladimír Mikolášek (1996): Ďáblův doktor